Když začátkem roku obrovské billboardy u kdejaké silnice hlásaly, že se právě chystá odvysílání největšího seriálu všech dob, celkem dost mě to zarazilo, neboť jsem si nebyl vědom, že by se kdy nějaké vícedílné televizní podívané dělala taková reklama. Na tom možná něco bude, řekl jsem si,  a podle návodu upoutávky z příslušné televizní stanice jsem zkusmo shlédnul první díl, pak druhý, a čekal jsem, jestli už to pak přijde samo. A skutečně, v tomhle ohledu návnada nelhala, protože po zbylých dvaadvacet večerů jsem pravidelně zasedal k televizi, celkem napjatý, jak že nám to zase bude pokračovat. A to i přesto, že samotná zápletka nebyla bůhvíjak originální, vždyť atentát na prezidentského kandidáta a na tom založená práce tajné služby (i s tím, že hlavní agent je prostřednictvím únosu rodiny vydírán atentátníky) už tady byl mnohokrát. Je mi jasné, že jsem se tím tak trochu pasoval na pasivního a konzumního „psa Nováka“, nicméně samotná série „24 hodin“ (neboť o ní tady samozřejmě jde) mi poskytla tolik zábavy a námětů k zamyšlení, že jsem si nakonec musel položit otázku, jaký že vlastně doopravdy byl tenhle seriál? A pokud jsem se k jejímu zodpovězení přece jenom nestavěl zrovna aktivně, poslední díl z konce dubna, mě k tomu donutil definitivně, bez možnosti hodit to celé za hlavu.

Američtí filmaři, respektive scénáristé, si totiž tentokráte ukrojili celkem pořádný krajíc, jehož záludnost spočívá především v tom, že v časově vymezeném rámci jednoho dne vypráví místy až pět dějových linií, což je mimochodem pořádná fuška i pro celovečerní film, odehrávající se v delším časovém úseku. Autoři „24 hodin“ navíc museli pracovat s hodinovými díly a celý děj dělit a naopak scelovat tak, aby byl plynulý a napínavý zároveň a pochopitelně aby se neopakoval. Po stránce napětí se víceméně trefili do černého, protože pokud se nemýlím, divákovi nedovolili ani vydechnout, natož aby mu dopřáli osvěžující okamžiky humoru nebo nějakého jiného odlehčení. Kdepak. Člověk musel být pořád ve střehu, aby mu neunikl ani ten nejmenší okamžik, protože pak by se v té dějové zběsilosti už nemusel orientovat. Ještěže došlo i na povinně nutné reklamní pauzy a další střihové okamžiky, ve kterých jsme se kromě toho, že se posunul čas, nedozvěděli nic jiného (někdy dokonce v takovém měřítku, že hodinový díl se rázem smrsknul na takových 40 minut děje). Dá se ovšem předpokládat, že právě tyhle chvíle hrdinové užívali k vykonání různých tělesných potřeb a podobných záležitostí, s nimiž je lépe diváka neobtěžovat. O něco horší už to bylo s plynulostí děje, tedy lépe řečeno s jeho „uvěřitelností“. Tvůrci se několikrát očividně dostali do úzkých, z nichž objektivně vzato nevybruslili ani náhodou, i když bych dal krk na to, že nic takového by si v tomhle směru nepřipustili. Tak například je naprosto nepochopitelné, když jeden z teroristů Ira Gaines (mimochodem v podání Michaela Masseeho, herce, který byl tím, kdo při natáčení filmu „Vrána“ stisknul spoušť zbraně, jenž ukončila pozemskou pouť Brandona Leeho), aniž by mohl jen tušit, že události zavedou hlavního aktéra, agenta Jacka Bauera (skvělý Kiefer Sutherland, v seriálu ještě zvýrazněný dabingem Ivana Trojana), do jakési nemocnice, už tam měl nainstalované kamery tak, aby mohl sledovat každý jeho krok. Dokonale se nepovedla ani úloha hlavní zrádkyně agentky Niny Myers (Sarah Clarke), která přestože ze svého postu mohla po celou dobu ovlivňovat události a informovat dopředu teroristy (například o tom, že se tajné službě dostal do rukou jeden ze synů hlavního zlosyna Victora Drazena /Dennis Hopper/), zcela nepochopitelně tak nečiní, kromě samotného závěru seriálu, kde se ovšem stejně nedozvíme, kým vlastně doopravdy je a pro koho pracuje.

Na oltáři dokonalého a perfekcionistického vyznění ale zůstaly i některé další drobnosti. Určitě celkem zbytečné byly jakési „vycpávkové“ události okolo jedné z ústředních postav - černošského senátora a zároveň kandidáta na prezidenta Davida Palmera (Dennis Haysbert), na nějž měl být spáchán atentát. Na pozadí dramatického a akčního děje, určovaného především teroristy, jsme si určitě mohli odpustit sledovat, kterak se mu rozpadá manželství či jak se snaží být tím nejmorálnějším a nejspravedlivějším ze všech. Vloudily se i chybičky ryze detailní (osmnáctá epizoda končí v 18:59 hod. za denního světla a devatenáctá začíná v 19:01 za naprosté tmy), ale to všechno se myslím dá, na rozdíl od zmíněných dějových nesrozumitelností, celkem dobře chápat. Nikdo nejsme dokonalý, ani američtí filmaři ne, a hlavy se za to netrhají.

Takže nevím. Z důvodů výše uvedených ve mě v okamžiku, kdy skončil i poslední 24. díl, zůstal jakýsi nejasný a neurčitý pocit, který by se nejspíše dal nazvat rozpačitostí. Podívaná to byla opravdu strhující, ono klasické „thrillerové“ napětí se mnohdy na televizní obrazovce přímo zhmotňovalo, ale přece jenom mi to přijde málo, uvědomím-li si, nakolik zůstal ve světle uvedených nedotažeností samotný příběh reálným a pravděpodobným. To je totiž zřejmě jedno z nejdůležitějších měřítek v takovém případě.  Vyjádřeno v procentech, bylo by jich sotva takových třicet, a nezachránil to ani celkem šokující závěr (ve smyslu absence obligátního amerického happy endu), v němž Nina Myers zastřelí Jackovu těhotnou manželku Teri (Leslie Hope) a závěrečné titulky naběhnou nad zhrouceným Jackem, držícím ji v náručí. Tedy možná že se pletu, neznaje poměry americké tajné služby, ale představím-li si všechno, co se v seriálu odehrálo, na bedrech tuzemské BIS (počítaje v to samozřejmě klasické české poměry, poznamenané 40-ti lety komunismu), mohu se jen tiše pousmát. Ale budiž. Možná kdybych zbytečně nezapojoval mozek a nechal se vést nabitým dějem, mohl jsem dneska být totálně odvázaným. A možná (co možná, určitě!) právě o to americkým tvůrcům šlo. Příště (v současnosti již totiž mají být hotová další dvě pokračování) bych prosil více naroubovat skutečný život (jak praví klasik) v jeho úplné nahotě.